Říjen 2018

racci

30. října 2018 v 0:31 | šípková růženka |  poezie 2018
racci mě tady v junajtid kinkdom
tak fascinujou že jsem se rozhodla jim věnovat
samostatnou báseň

tak třeba jdete obytnou čtvrtí
s takovýma těma anglickýma cihlovýma domkama
víme
a ze střechy jednoho z nich na vás kouká racek
má takový zvláštně dramatický oči
a peří s dramatickými šedými stíny
zamrzne v pozici ve které se zrovna nachází
a těma svejma očičkama na vás vejrá
a vy víte
jo někde blízko je určitě moře

nebo sedíte v parku
v tom anglickým parku s úhledným trávníkem a pánem co tam pobíhá s takovou tou tyčkou a sbírá odpadky
no a kolem vás ťape několik racků
jen tak mimochodem prochází
přilétají a odlétají
jako by měli celou tu anglickou idylku nacvičenou
jako by jim někdo řekl
"podívej racku tohle je park
se zelenou trávou a takový zvíře jako ty by se sem skvěle hodilo
tak prostě přilítej a odlítej
jako by nic"
no a vy víte že někde blízko je určitě moře

někdy jenom slyšíte šumění stromů ve větru
a kdákání těch bílejch ptáků
je to hezký

někdy v blízký době sednu na autobus
a pojedu k moři

určitě je blízko

kokosový bonbony

30. října 2018 v 0:18 | šípková růženka |  poezie 2018
cizokrajná slečna ve slunečních brýlích
má bosé nohy ledabyle položeny přes muže naproti
je tu křehká dívka s copem
a puntíkovanou sukní
která usrkává kávy a čte knihu
jejíž název jsem nepostřehla
jsem tu já
dívám se z okna kupé
a poslouchám beatlesáky
když nám všem ta slečna bez bot
rozdá kokosový bonbóny
usmějeme se
a všechno je fajn

brzo ráno

30. října 2018 v 0:17 | šípková růženka |  poezie 2018
je brzo ráno a na autobusové zastávce
se mnou čeká několik lidí
co sebou nervózně pohupují
vedle mě sedí ten magor z oktávy
a píše nějaký noty
(o čem asi jsou?)

zapomněla jsem si odličovač a boty
jo a nemůžu najít pas
ale to je jedno
myslím si že píše o ránu na zastávce
a o tom jak nás zalívá moc čistý světlo
panenský řekla bych
a o tom pánovi v malých černých brýlích
co právě prošel okolo
možná jsou o úplně novým životě
nebo mimoděk dirigující rukou
zaznamenal ten náš

už mi přijel autobus tak tohle dopisuju v něm
ale už to není ono a asi teď nedokážu psát o ránu na zastávce
protože je to pryč
tak se na mě prosím nezlobte
zajímalo by mě jestli to má s těma notama jako já
teď okolo projela sanitka
a další
hasiči
všechno je pomíjivý
ale je tady ten krátkej moment mezi tím vším
když dýcháš den než se město probudí
jak řekl jede můj kamarád
když byl moc a moc opilej
a objímal mě
"život je krásnej"

ale nejsu přece špatná

30. října 2018 v 0:16 | šípková růženka |  poezie 2018
slunečnice mají sklopený hlavy
a já jsem moc zlá holka
ale zlo je relativní
teď zastavujeme v kolíně
dej mi pusu
koleje jsou rezavý
ale tak romanticky
ve zlatým obilí
vískej mě ve vlasech
ve zlatým obilí
ale tak romanticky
zlo je relativní a láska není zločin
už chápu ta příliš velká srdce
a není nad
úsměv
a malá tajemství
cesty vlakem s knihou kterou nemohu číst
protože mi moc připomíná svět
mám vás ráda

(tak kdy už pojedem
chci se schovat do kukuřice
pod růžový nebe
pamatuješ?)

mám vás všechny moc ráda

malí sokraté

30. října 2018 v 0:15 | šípková růženka |  poezie 2018
ptáš se mě proč pláču
a v bludišti chodeb expozice je pusto
jen my dva stojíme před obrazy
de peintres impressionnistes
a s dětským nadšením a zádumčivostí
která svrašťuje čela chlapcům hrajícím si s vláčky
podobným malým sokratům
vstupujeme v myšlenkách do březového háje
kde šumí listí jako papíry starých dávno zapomenutých knih
v dávno zapomenutých jazycích

ptáš se mě proč pláču
když z montmartru hledíme do ulic paříže
jak božský zrak schovaný za ozdobným rámem
tady nám nic neublíží a to nám do tváří vhání
měděné jiskry a bezstarostný tón brzkého léta
tady nám nic neublíží

ptáš se mě proč pláču
když hladím po týlu dva ženské akty
jež mi povídají o zrození hvězd a nebeské mechanice
a pan klimt nás při tom pozoruje a
balancuje na kosmických tělesech v našich ústech
ty malý sokrate se ptáš
proč pláču

víš
budu se tam vracet
pořád dokola
říkat si
tady mi nic neublíží
a to mi udělá malou radost
a malý pláč

budu se procházet hájem sem a tam
a po očku se rozhlížet
a začnu se ztrácet v hlučném davu
až dojdu k sacré-coeur
zeptám se jednoho z všech těch
les peintres impressionnistes
"prosím
někoho tu hledám"

elektronický muezzin

30. října 2018 v 0:14 | šípková růženka |  poezie 2018
připlouvá teskný zvuk elektronického muezzina
svolávajícího k večerní modlitbě
když tu ležím na inkoustové tmě
a mé podvědomí
jež se pro tuto chvíli jeví jako rozmlžený obraz šumících vln
ovívají obrovské listy palem

ležím naznak
v poloze mrtvých
které se druzí tolik bojí
a pomalu vdechuji vůni mocných květů
bujících ze země
ze vzduchu
z podstaty mého pokoje
i okna otevřeného dokořán
vstup prosím vstup prostup mne
a proměň mě v magnolii

minaret utichá a v tu chvíli
všechno vrčení automobilů
cvrlikání cikád
a štěkot psa
splyne v jediný zvuk noci
ve kterém se ztrácím a rukama slepě tápu
po známých tvarech
nenacházím
svůj pokoj
ani okno otevřené dokořán
sama slova mizí v dálce

tak ležím naznak a ochromena se snažím
zvolat
prosím
prostup mne
prosím
buď tu
prosím
naplň mne
proměň mě v magnolii

líná odpoledne/faun

30. října 2018 v 0:11 | šípková růženka |  poezie 2018
miluji
vůni posekaného jetele
když mě hladíš po lýtkách a bocích
a každé části mě jako člověka
i mě jako abstraktna
a všechny je uctíváš a vyzýváš jménem krásy
něžně


mě bytosti vzlínající ke tvým dlaním
nepřestávej
mě stratosféry proplouvající tvými vlasy
neodcházej
mě madony vinoucí se ke tvým nevinnostem
a neplakej
mě rtům jež slíbají tvé viny


a teď si
něco přej


nás dva v trávě
a skrz jarní listí korun lip
propadá několik útržků světla co tancují
miláčku

dveře

30. října 2018 v 0:10 | šípková růženka |  poezie 2018
hloupý honza
nebo spíš [vložte libovolné adjektivum] [vložte libovolné substantivum]
vyšel do světa
vkročil do dveří
a z druhé strany bylo vyzářeno jen několik pochroumaných rádiových vln
a dva vrabci


v mezidobu jež byla věčností i
nanosekundou
[libovolné stvoření] kráčelo po neexustujícím prachu falešné cesty
vedoucí do chrámu
plného fialkového šeříku
s vodopádem a vílami a mráčky a ptáčky


čekali mnichové na rozedrané nohy
až přivedou sem pátrající mysl
toužící po jejich slovu
po jejich pokynutí
a výdechu (nechť vzkřísí nepoznatelné)


stěny chrámu jsou těkavé
těla mnichů jsou těkavá
končetiny se klátí a lámou ve větru
plného ostrých zrn písku
navzdory jdou
(zjevte nespatřitelné)
navzdory jdou


omamné zahrady čekaly
plakaly
vřískaly

ka
ly
několik potácivých kroků a pád
v pravidelném intervalu
a po věčnosti a půl (pikosekunda)
mnichové přivítali vysušenou siluetu
žíznící
jejíž popraskané rty podobny starému kamennému oltáři
začaly se střídavě zavírat a otvírat
až nakonec vyzářily pár rozlámaných rádiových vln
na frekvenci mezi životem a smrtí
pro
sím
vo
du
,,pardon, to je asi omyl"

anatomie srdce

30. října 2018 v 0:06 | šípková růženka |  poezie 2018
tahle fragilní
anatomie srdce
imaginativní
iracionální
pořád jen možná
nebo co kdyby
v mé hlavě
sliby
v mé hlavě
polibky
a v srdci
mezera
miláčku
mon chéri
ze sna

moje unavený oči
se střídavě otvírají a zavírají
a když jsou zavřený
vidí atlantik
studený vítr
jak nese jiskry písku
který nás bodá
a nám to nevadí
nebo město plný světel
otevírajících další universa
a nám to nevadí

když pojedete po hlavní
kolem levý komory
artérie
chlopeň
bum
bum
bum
dostanete se na letiště
odlet v 8:30 gate 21
uvidíme se tam

oči zavřený
a jenom zavřený
v letadle
slepeným z papíru


a strčte si ty svý diskriminanty do prdele

šípková růženka

30. října 2018 v 0:05 | šípková růženka |  poezie 2017
za sedmero horami
snila jedna krásná princezna
spala v oblacích

teď je zase den z těch
kdy se probouzím
a přece nevidím
mnoho z těch
záblesků
víčka se lepí k sobě
chce se mi spát

princezna četla příběhů
a četla jich až moc
až udělala pohádkou
celý den
i celou noc

slyšela jsem o tom jo
a myslela jsem že tomu rozumím
taky snad že někde uvnitř
(a pořád v to někde daleko věřím)
jsem jako v těch básničkách s takových věcech
ale zrovna teď

princezna procitá za hlasitých elektronických zvuků

zrovna teď jsem chvíli věděla
že nejsem o nic víc a o nic míň
a že za chvíli vyšumím
už jen zvedám chtivé ruce
pro to kuté panorama
to co říkám myslím více
méně
zavolejte fotografa
hořkou pravdu teď už vím
však sladké lži se nezbavím
sladká lež to je ono
lepí se to jako něco strašně sladkýho
sednout si na měkký vycpávaný křeslo
potahovaný sametem
a ládovat se o sto šest
tloustnou a tloustnout a oblizovat si
tlustý chtivý prsty
dokud neumřem
fuj
tohle přece nebudem

vůbec to tak není že
já vím že
ne

není kdo by zachránil
malou spící růženku

když ses tam sakra sama zavřela

myslím že to mizí
snila jedna princezna
vůbec to tak nebude
v oblacích
nebo bude
už se neprobudím
ne
za sedmero horami
jak to všechno dopadne

a žili šťastně až do smrti

?

továrna

30. října 2018 v 0:03 | šípková růženka |  poezie 2017
kus odtud za nahými stromy
které se svíjí jak ve smrtelné křeči
čeká šedivá nečinná továrna
s šedivým vysokým komínem
vyšplhat nahoru
zajisté zahynem
neb tam do mraků je vstup přísně zakázán
bytostem jako my


mrznou mi prsty jak tohle píšu
ale ten opuštěný smuteční monument
mi nedá jinak
ptá se mě
v čem je příčina lidského neštěstí?
v lásce.
byl by život bez lásky?
ne.
tak v čem to vězí?
ve smrti.
žít a nezemřít?
ne.


ptáci dnes létají až příliš nízko nad zemí
něco se nám snaží říct
nebo jen tak plachtí
a my jsme jim ukradení
pokaždý se na tu továrnu dívám a přemýšlím
proč se pořád jen ptá
a co je za vysklenými okny
jestli potají lká
nebo své poselství schovává ve sklepě
a víc se nezajímá
něco mi říká že
ta továrna
je má


je naše
snad je to továrna lidskýho pokolení
a nikdo z nás nemá povolení
znát její tajemství
proč tu stojí
a proč mě kvůli ní vše zebe
a proč tu létají listy tak zlověstně
skrz tmavé nebe


je strašlivý strašlivý chlad
a mezi zemí a věčností
stojí ošklivá ošklivá budova
kde nás vidím spolu
v rozbitém okně
a vítr mi šeptá do ucha
že umrznu sám
neb do té továrny
máme vstup zkázan

třpytím se zlatem

29. října 2018 v 23:47 | šípková růženka |  poezie 2017
třpytím se zlatem
pod měsíčním svitem
v odlehlém koutě
daleko od vás


hluboko uvnitř pukají
tisíce lidských vzdechů
kterým jsem nevěřila až do
teď
teď leskne se kůže jak
měď


nevěřila jsem doteku
nevěřila jsem samotě
nevěřila jsem nahotě
duše
teď se zpovídám ze všeho
a přiznávám se ke všemu


jak egyptské bohyně
snad jsem pozřela kometu
třpytím se zlatem
kometu tíhy skály
dlouho tu nezůstanem
tak proč bychom se báli


má hvězda
svit chce ven
třpytím se zlatě
najdi mě
utečem

žít

29. října 2018 v 23:45 | šípková růženka |  poezie 2017
cítím to s nádechem
cítím to s výdechem
své bytí
svébytné
cítím vteřiny
jež mi byly dány
a nechci víc než
žít
a žít znamená vidět tě teď
dýchat tě teď
a cítit tě teď
cítit tě s výdechem
cítit tě s nádechem
nechat čas u silnice
aby se nabízel někomu jinému
k čemu nám je
když máme život
život teď
a život navěky

nestálý bod

29. října 2018 v 23:44 | šípková růženka |  poezie 2017
oči otevřené
ať ti je třeba den spálí
a ne
neboj se

vzdej se tužeb
a možná dojdeš výš
naplň se tužbami
a možná vyhoříš
nebo naopak

dnes to nechme plynout dál
sleduj ten nestálý bod
kolem něhož se točíš
a prázdno kde skončíš
když včas neuskočíš

ale ty mě poslechneš
ze zvědavosti
a možná z pýchy
neuskočíš
a budeš dál sledovat ten nestálý bod
nechme to plynout dál
co že nemáš hlas
stejně by nerozuměli tvé
zmatené řeči
nejspíš bys ani nevysvětlila
jak
proč

tohle je jen naivní
náctiletá poézie
povídáš o povídání
a slova nejsou než nemotorné kroky
řekla bys toho tolik kdybys jen věděla
jak
proč

tohle je hloupá poézie lidstva
které už neví zda toužit
jako by mělo na výběr

světýlka

29. října 2018 v 23:42 | šípková růženka |  poezie 2017
světýlka
a hebký meziprostor v nás
naše tajné místo a nejhlubší vzpomínka
na mateřské lůno
vesmíry z vesmírů subatomární velikosti a další v nich
všechny se spojují do neměnného tvaru
neměnného místa kam se vracíme
světýlka ve tmě
a sladká vůně hořící svíčky

daleko

29. října 2018 v 23:41 | šípková růženka |  poezie 2017
někde tam nahoře se vznáší naše sny

chvílemi jako bych žila daleko
bez času a prostoru
je lehké se odpoutat
jen hledím nahoru
nechci než naslouchat
barevným zvukům
a vzdáleným hlasům

jedu ve vlaku mám zavřené očí
projíždím tunelem bez konce bez světla
všechno splývá v překrásné nic
nic z dávných dob sladkého nebytí
naše lásky a něžné hlásky a hebká líc
(nic)

vznáší se tam kdesi v mracích a až otevřu oči
zase budou mým srdcem a budou mě vést
cestou kolem žhnoucích hvězd
projdeme spolu myšlenky kosmosu
tam a pak zpět
dokud se nevrátím kde končí svět

stejná a přece jiná

29. října 2018 v 23:40 | šípková růženka |  poezie 2017
Naposled mě zabolíš, sto let stará ráno, už jen jednou si zastesknu po dávných vůních. Pomalu odcházíš a až zmizíš docela, až tě uvidím ztrácet se na obzoru, jako když mizí mlžný opar. Byla jsi mi přítelkyní, byla jsi mým průvodcem ve snovém světě a naučila jsi mne mnohé. Byla jsi i mým žalem, jenž teď odlétá spolu s tebou. Naposled se uvidíme v této podobě a ty se rozplyneš, a protože je život věčný, protože kolujeme jako krev v srdci, a protože ty jsi naše srdce, staneš se novým. Vidím tě přicházet z druhé strany světa. Jsi krásná a nová, tvůj úsměv mne hřeje a slyším znovu stejnou píseň. Avšak teď nabyla nového smyslu, obeplula s tebou život a je tu zpět, stejná a přece jiná. Slyším ji a prostor se mění v nekonečno, cítím lásku a vidím tvé oči, přestože hledí až kamsi za tento vesmír, zaplňují celý náš okamžik. Jsme tu a já se usmívám pod tvým hřejivým dotekem, má vzpomínko.

průsvitný svět

29. října 2018 v 23:35 | šípková růženka |  poezie 2017
jak smutno je tam
kde lidé umírají
tam kde vyzývají čas
svůj svatý řád
a nepřestávají se bát
krajiny za oponou
hledají pokoj
marně
marně

hledím skrz průsvitný svět
je mi smutno
a je to lehce k smíchu
jak se schovávají za svou pýchu
svá srdce zabalí do pytlíku z igelitu
vymažou jedinečnou identitu
a doufají ve spásu
ztratí nebe ztratí krásu

potom říkají
potom budeš jako my
a závidí
třeba se to stane
a třeba je to správné
ale dokud slyším
dokud dýchám
dokud žiji
nedám si přes oči pásku
hledím skrz průsvitný svět
a vidím lásku

v těch momentech

29. října 2018 v 23:34 | šípková růženka |  poezie 2017
v těch osamělých chvílích
kdy je svět vzduchoprázdnem
a srdce bije v něm
jedna dva tři
snění visí a nohy se mu houpou
sem a tam
tam a sem
ty pomalu mizíš
v něm
jako den se s nocí líbá
jen krátce jen něžně
a do nebe se tyčí stěžně
lodě plují dál až v sen
pohledy v plachtoví touha je potopí
až přijde sem
ta chvilka ticha
sestříhají nás v dokonalé tvary
v dokonalé součty a součiny
a v jejich perfektní počiny
stvořené z Jeho rozmaru

schovali mi tě ve chvilkové vakuum
v duši
hodiny bijí a buší
ničí nám uši
nechtějí abychom slyšeli sten
jež vydává zlomený sen
mládí
možná nejsi
a možná zůstane jen
dokonalá kružnice s poloměrem
jedna
dva
tři

malé touhy

29. října 2018 v 23:32 | šípková růženka |  poezie 2017
chtěli by jména všech řek
jež šumí v našich úsměvech
z hlubinných nitek se točí
a prýští ven ze Tvých očí

chtěli by sečíst světla všech hvězd
a počítadlo vynalézt
jež s přesností vyjeví
jak moc
jak moc milují