hymnus

Dnes v 15:02 | šípková růženka |  poezie 2018
zapomněla jsem jak zní tvůj hlas
zapomněla jsem esenci neskutečna
a tichá nokturna
mě volají


břehy oceánu se ztratí pod krystaly příboje
ptáci budou létat v hejnech
tón oblohy před bouří
se rozteče do všech skulin reality
a tvé oči budou středem


vystoupím z metra
linka b, anděl (padlý)
jako naše já co prochází
bez křídel
s tvou podstatou vytesanou hluboko v nitru
ty létáš v nás
-měsíční paprsek odražený v zrcadle
-tančící hedvábné clony (kvůli kterým tvůj obraz nemá ostrých hran)


vesmír se bude rozpínat pomaleji a pomaleji
zrak absolutna se upře na moment
skutečnosti
jež se bude zdáti nekonečnou
i okamžitou
jako by svět vždy byl jen zefýrem v koberci pampelišek
stínem pod korunou buku


budeš stát uprostřed davu
na místě skrytém kde tě objeví jen ti
kteří tě milují
tvůj věčný úděl
-tak-trošku-sám-


planety se přestaly otáčet
a hodiny už netikají
naše pohledy se proťaly
(nebeská mauzolea jsou srovnána se zemí)
odpouštíš mi
a já odpouštím tobě


tvé prsty se dotýkají mých
touha zmizela
a s ní se ztratilo utrpení
vše zrázu nabývá prvotních podob
galaxie stojí
pohlcena září (tvé oči byly středem)
má mysl se spojí s tvou
a ostatní se pomalu přidávají


hranice skutečna praskají
nekonečně se rozpínají
a nekonečně se smršťují
až nakonec zavládne klid a vše se vměstná v nic


(naposled se ozve jen veselé zvolání
"a je pokoj")


_____________________
vidíš
vymyslela jsem pro nás smrt
zrodíme vesmír
 

racci

30. října 2018 v 0:31 | šípková růženka |  poezie 2018
racci mě tady v junajtid kinkdom
tak fascinujou že jsem se rozhodla jim věnovat
samostatnou báseň

tak třeba jdete obytnou čtvrtí
s takovýma těma anglickýma cihlovýma domkama
víme
a ze střechy jednoho z nich na vás kouká racek
má takový zvláštně dramatický oči
a peří s dramatickými šedými stíny
zamrzne v pozici ve které se zrovna nachází
a těma svejma očičkama na vás vejrá
a vy víte
jo někde blízko je určitě moře

nebo sedíte v parku
v tom anglickým parku s úhledným trávníkem a pánem co tam pobíhá s takovou tou tyčkou a sbírá odpadky
no a kolem vás ťape několik racků
jen tak mimochodem prochází
přilétají a odlétají
jako by měli celou tu anglickou idylku nacvičenou
jako by jim někdo řekl
"podívej racku tohle je park
se zelenou trávou a takový zvíře jako ty by se sem skvěle hodilo
tak prostě přilítej a odlítej
jako by nic"
no a vy víte že někde blízko je určitě moře

někdy jenom slyšíte šumění stromů ve větru
a kdákání těch bílejch ptáků
je to hezký

někdy v blízký době sednu na autobus
a pojedu k moři

určitě je blízko

kokosový bonbony

30. října 2018 v 0:18 | šípková růženka |  poezie 2018
cizokrajná slečna ve slunečních brýlích
má bosé nohy ledabyle položeny přes muže naproti
je tu křehká dívka s copem
a puntíkovanou sukní
která usrkává kávy a čte knihu
jejíž název jsem nepostřehla
jsem tu já
dívám se z okna kupé
a poslouchám beatlesáky
když nám všem ta slečna bez bot
rozdá kokosový bonbóny
usmějeme se
a všechno je fajn
 


brzo ráno

30. října 2018 v 0:17 | šípková růženka |  poezie 2018
je brzo ráno a na autobusové zastávce
se mnou čeká několik lidí
co sebou nervózně pohupují
vedle mě sedí ten magor z oktávy
a píše nějaký noty
(o čem asi jsou?)

zapomněla jsem si odličovač a boty
jo a nemůžu najít pas
ale to je jedno
myslím si že píše o ránu na zastávce
a o tom jak nás zalívá moc čistý světlo
panenský řekla bych
a o tom pánovi v malých černých brýlích
co právě prošel okolo
možná jsou o úplně novým životě
nebo mimoděk dirigující rukou
zaznamenal ten náš

už mi přijel autobus tak tohle dopisuju v něm
ale už to není ono a asi teď nedokážu psát o ránu na zastávce
protože je to pryč
tak se na mě prosím nezlobte
zajímalo by mě jestli to má s těma notama jako já
teď okolo projela sanitka
a další
hasiči
všechno je pomíjivý
ale je tady ten krátkej moment mezi tím vším
když dýcháš den než se město probudí
jak řekl jede můj kamarád
když byl moc a moc opilej
a objímal mě
"život je krásnej"

ale nejsu přece špatná

30. října 2018 v 0:16 | šípková růženka |  poezie 2018
slunečnice mají sklopený hlavy
a já jsem moc zlá holka
ale zlo je relativní
teď zastavujeme v kolíně
dej mi pusu
koleje jsou rezavý
ale tak romanticky
ve zlatým obilí
vískej mě ve vlasech
ve zlatým obilí
ale tak romanticky
zlo je relativní a láska není zločin
už chápu ta příliš velká srdce
a není nad
úsměv
a malá tajemství
cesty vlakem s knihou kterou nemohu číst
protože mi moc připomíná svět
mám vás ráda

(tak kdy už pojedem
chci se schovat do kukuřice
pod růžový nebe
pamatuješ?)

mám vás všechny moc ráda

malí sokraté

30. října 2018 v 0:15 | šípková růženka |  poezie 2018
ptáš se mě proč pláču
a v bludišti chodeb expozice je pusto
jen my dva stojíme před obrazy
de peintres impressionnistes
a s dětským nadšením a zádumčivostí
která svrašťuje čela chlapcům hrajícím si s vláčky
podobným malým sokratům
vstupujeme v myšlenkách do březového háje
kde šumí listí jako papíry starých dávno zapomenutých knih
v dávno zapomenutých jazycích

ptáš se mě proč pláču
když z montmartru hledíme do ulic paříže
jak božský zrak schovaný za ozdobným rámem
tady nám nic neublíží a to nám do tváří vhání
měděné jiskry a bezstarostný tón brzkého léta
tady nám nic neublíží

ptáš se mě proč pláču
když hladím po týlu dva ženské akty
jež mi povídají o zrození hvězd a nebeské mechanice
a pan klimt nás při tom pozoruje a
balancuje na kosmických tělesech v našich ústech
ty malý sokrate se ptáš
proč pláču

víš
budu se tam vracet
pořád dokola
říkat si
tady mi nic neublíží
a to mi udělá malou radost
a malý pláč

budu se procházet hájem sem a tam
a po očku se rozhlížet
a začnu se ztrácet v hlučném davu
až dojdu k sacré-coeur
zeptám se jednoho z všech těch
les peintres impressionnistes
"prosím
někoho tu hledám"

elektronický muezzin

30. října 2018 v 0:14 | šípková růženka |  poezie 2018
připlouvá teskný zvuk elektronického muezzina
svolávajícího k večerní modlitbě
když tu ležím na inkoustové tmě
a mé podvědomí
jež se pro tuto chvíli jeví jako rozmlžený obraz šumících vln
ovívají obrovské listy palem

ležím naznak
v poloze mrtvých
které se druzí tolik bojí
a pomalu vdechuji vůni mocných květů
bujících ze země
ze vzduchu
z podstaty mého pokoje
i okna otevřeného dokořán
vstup prosím vstup prostup mne
a proměň mě v magnolii

minaret utichá a v tu chvíli
všechno vrčení automobilů
cvrlikání cikád
a štěkot psa
splyne v jediný zvuk noci
ve kterém se ztrácím a rukama slepě tápu
po známých tvarech
nenacházím
svůj pokoj
ani okno otevřené dokořán
sama slova mizí v dálce

tak ležím naznak a ochromena se snažím
zvolat
prosím
prostup mne
prosím
buď tu
prosím
naplň mne
proměň mě v magnolii

líná odpoledne/faun

30. října 2018 v 0:11 | šípková růženka |  poezie 2018
miluji
vůni posekaného jetele
když mě hladíš po lýtkách a bocích
a každé části mě jako člověka
i mě jako abstraktna
a všechny je uctíváš a vyzýváš jménem krásy
něžně


mě bytosti vzlínající ke tvým dlaním
nepřestávej
mě stratosféry proplouvající tvými vlasy
neodcházej
mě madony vinoucí se ke tvým nevinnostem
a neplakej
mě rtům jež slíbají tvé viny


a teď si
něco přej


nás dva v trávě
a skrz jarní listí korun lip
propadá několik útržků světla co tancují
miláčku

dveře

30. října 2018 v 0:10 | šípková růženka |  poezie 2018
hloupý honza
nebo spíš [vložte libovolné adjektivum] [vložte libovolné substantivum]
vyšel do světa
vkročil do dveří
a z druhé strany bylo vyzářeno jen několik pochroumaných rádiových vln
a dva vrabci


v mezidobu jež byla věčností i
nanosekundou
[libovolné stvoření] kráčelo po neexustujícím prachu falešné cesty
vedoucí do chrámu
plného fialkového šeříku
s vodopádem a vílami a mráčky a ptáčky


čekali mnichové na rozedrané nohy
až přivedou sem pátrající mysl
toužící po jejich slovu
po jejich pokynutí
a výdechu (nechť vzkřísí nepoznatelné)


stěny chrámu jsou těkavé
těla mnichů jsou těkavá
končetiny se klátí a lámou ve větru
plného ostrých zrn písku
navzdory jdou
(zjevte nespatřitelné)
navzdory jdou


omamné zahrady čekaly
plakaly
vřískaly

ka
ly
několik potácivých kroků a pád
v pravidelném intervalu
a po věčnosti a půl (pikosekunda)
mnichové přivítali vysušenou siluetu
žíznící
jejíž popraskané rty podobny starému kamennému oltáři
začaly se střídavě zavírat a otvírat
až nakonec vyzářily pár rozlámaných rádiových vln
na frekvenci mezi životem a smrtí
pro
sím
vo
du
,,pardon, to je asi omyl"

anatomie srdce

30. října 2018 v 0:06 | šípková růženka |  poezie 2018
tahle fragilní
anatomie srdce
imaginativní
iracionální
pořád jen možná
nebo co kdyby
v mé hlavě
sliby
v mé hlavě
polibky
a v srdci
mezera
miláčku
mon chéri
ze sna

moje unavený oči
se střídavě otvírají a zavírají
a když jsou zavřený
vidí atlantik
studený vítr
jak nese jiskry písku
který nás bodá
a nám to nevadí
nebo město plný světel
otevírajících další universa
a nám to nevadí

když pojedete po hlavní
kolem levý komory
artérie
chlopeň
bum
bum
bum
dostanete se na letiště
odlet v 8:30 gate 21
uvidíme se tam

oči zavřený
a jenom zavřený
v letadle
slepeným z papíru


a strčte si ty svý diskriminanty do prdele

Kam dál